Kunhuta, objednavatelka rukopisu, byla dcerou krále Přemysla Otakara II. a narodila se v roce 1265. Již v dětském věku se stala objektem otcovy sňatkové politiky, avšak žádné z jím plánovaných rodových spojení se v této době nerealizovalo. V roce 1277 Kunhuta vstoupila do pražského kláštera klarisek, jehož představenou byla v té době její prateta Anežka Česká. Změnu v jejím životě znamenal rok 1291 – tehdy na prosbu svého bratra, českého krále Václava II., z kláštera vystoupila a provdala se za Boleslava Mazovského, Václavova spojence při prosazování jeho nároků v Polsku. Z manželství, které po obdržení papežského povolení skončilo rozvodem a které ztroskotalo patrně z politických důvodů, měla Kunhuta dceru Eufrosinu a syna Václava (existence někdy uváděné další dcery Perchty/Berty není dostatečně prokázána). V roce 1302 vstoupila znovu do kláštera, tentokrát benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, a ještě téhož roku se zde stala abatyší. Úřad představené kláštera zastávala až do své smrti v roce 1321.

Pasionál abatyše Kunhuty obsahuje šest obsahově souvisejících textů – všechny pojednávají o Kristově umučení. Autorem dvou z nich, podobenství O statečném rytíři a spisu O příbytcích nebeských, je dominikán Kolda z Koldic – jeho autorství dalších částí Pasionálu se prokázat nepodařilo. V rukopise jsou dále zaznamenána kázání na velký pátek a v předvečer Kristova vzkříšení, kázání o Kristově umučení, připisované papeži Lvu I., a Pláč Maří Magdalény.

Vznik Koldových spisů Kunhuta sama inspirovala. První z nich pojednává o Kristově díle spásy a v podobenství o rytíři a jeho snoubence o pádu člověka – v této alegorii rytíř symbolizuje Krista a jeho snoubenka lidskou duši. V souladu s vrcholně středověkou spiritualitou vnímá zejména Kristovo lidství, s nímž souvisí jak úcta k jeho utrpení, tak i adorace Marie jako jeho matky. Spis O nebeských příbytcích na předchozí volně navazuje – duše je uvedena do nebeské slávy a zde vnímá krásu nebeských příbytků formou různých stupňů věčného a blaženého nazírání Boha. Filosoficko-mystický výklad navazuje na novoplatónskou tradici díla Pseudo-Dionysia Areopagity O nebeské hierarchii.

Písařem a iluminátorem rukopisu byl svatojiřský kanovník Beneš (společně s Koldou z Koldic jsou vyobrazeni na dedikačním obrazu rukopisu na f. 1v). Vzory, použitými při tvorbě iluminací, mu byly jak podněty západoevropské oblasti (byla vyslovena domněnka o Benešově pobytu v Paříži), tak i byzantinismy prostředkované prostředím italským. Z dobových výtvarných směrů však používal a přebíral jen to, co vyhovovalo jeho vlastnímu pojetí. Syntéza jednotlivých prvků i kvalita provedení vytvářejí z Benešových iluminací výjimečné dílo.

Rukopis sestavený dominikánským lektorem Koldou pro abatyši Kunhutu. V obou svých traktátech, které jeho rámci napsal (De strenuo milite a De mansionibus celestibus) vidí Kolda sféry transcendentní (celestis hierarchia), imanentní (ecclesiastica hierarchia) a subjektivní (individuální lidské vlastnosti) jako vzájemně se pronikající, což ovšem neznamená, že macrocosmos vykonává vliv na microcosmos. Znamená to však, že ze subjektivní sféry může člověk pronikat nejenom do sféry imanentní, do světa, ale i do sféry transcendentní, k bohu. A že to nakonec může činit sám – sice bez snad prostředníka, ale nikoli bez duchovní inspirace. Jakkoli ani Kolda neopomene Kunhutu nazvat dcerou krále, filia regis, a dodržuje tedy dobové hierarchické představy, formy etikety a nejspíše i osobní Kunhutiny požadavky, přesto jsou jeho traktáty De strenuo milite a zejména De mansionibus celestibus výrazem snahy o duchovní svobodu, která se z těchto skromných počátků v nedaleké budoucnosti rozvinula mnohem silněji a výrazněji. Z jeho snahy o duchovní svobodu nevyznívá jistě synergie člověka s bohem na vykoupení a spáse, rozhodně však z ní je patrný důraz na důležitost lidské aktivity. Byl jedním z prvních, který v prostředí mladší Evropy, ale v jasné paralele k Evropě starší, otevřel cestu k tématům jako via media Jindřicha Bitterfelda z Břehu, discretio spirituum Jindřicha z Langensteinu či řady pojednání de inspirationibus.